Několik slov z historie

Kancelář Slovníku jazyka českého

V březnu roku 1911 byly přijaty pevné zásady pro sběr slovníkového materiálu, který byl získáván na základě výpisků z české prózy, básnických sbírek, odborné literatury a publicistických článků, tj. textů vzniklých po roce 1770. Vedle toho byla rovněž systematicky shromažďována česká odborná slovní zásoba. Dobrovolně se hlásící excerptoři byli až na výjimky přijímáni z řad středoškolských profesorů, kandidátů profesury a studentů vyšších ročníků slovanské filologie.

V roce 1919 byl uveden do funkce vůbec první ředitel Kanceláře, jímž se stal Václav Ertl (do té doby byla obsazována pouze pozice předsedy dialektologické a lexikografické komise). Pro první poválečné roky na pracovišti byly příznačné především sílící snahy o schválení a uskutečnění transformace Kanceláře na jazykovědný ústav, k tomu však došlo až teprve po druhé světové válce, stejně tak jako k přechodu tohoto pracoviště pod plnou státní správu.

U příležitosti stého výročí započetí vydávání Jungmannova překladového slovníku začal v roce 1935 vycházet Příruční slovník jazyka českého (PSJČ). Zpracovatelé měli v této době k dispozici již přibližně pět milionů a pět set tisíc excerpčních lístečků.

Velmi důležitým meziválečným počinem v oblasti jazykovědy bylo formulování první české a slovenské lexikografické teorie, již v roce 1938 publikoval formou odborných statí ve Slově a slovesnosti v pořadí třetí (po Quido Hodurovi) ředitel Kanceláře Slovníku jazyka českého Alois Získal.

Za druhé světové války byla poprvé od vzniku pracoviště vytvořena v jeho rámci oddělení. K roku 1940 evidujeme v Kanceláři: 1) oddělení redakční, 2) oddělení písařů na stroji a kancelářských prací, 3) oddělení k rovnání abeced a 4) oddělení terminologické.

Je zřejmé, že již řadu let před skutečnou institucionalizací plnila KSJČ kromě vytváření vědeckého slovníku národního jazyka řadu dalších úkolů příslušejících jazykovému ústavu: starala se o sbírání odborného názvosloví všech oborů za součinnosti externích spolupracovníků, odborníků v jednotlivých disciplínách; obracela svou pozornost k dialektům místním i sociolektům, zjišťovala výrazová prostředí různých funkčních stylů; rozmnožovala, pořádala a opatrovala milionové excerpční sbírky; připravovala materiál pro pravidla pravopisu i ortoepie; starala se až do okupace o velmi slušnou jazykovou úroveň filmových titulků; poskytovala zdarma ústně, písemně i telefonicky pomoc ve věcech jazykové správnosti úřadům, veřejným institucím i jednotlivcům a vedla seznam jazykových odborníků, které bylo možno jako spolehlivé doporučit veřejnosti k větším jazykovým revizím.

Finanční náklady spojené se zřízením nového ústavu byly pokryty darem československé vlády, která po skončení druhé světové války věnovala budoucímu ústavu a Kruhu přátel českého jazyka milion korun na podporu jejich činnosti.

Ředitelem nově vzniklého ústavu se stal dosavadní ředitel Kanceláře Slovníku jazyka českého Alois Získal a jeho akademickým referentem byl jmenován Bohuslav Havránek.

KSJČ byla do nového ústavu začleněna jako lexikografické oddělení, které i nadále plynule pokračovalo ve zpracovávání Příručního slovníku jazyka českého (1935–1957). V roce 1950 vznikl v rámci tohoto oddělení menší úsek mající za úkol přípravu „normativního dvoudílného nebo trojdílného slovníku“ (pozdější čtyřdílný Slovník spisovného jazyka českého) pod vedením Miloše Helcla.

Politizace a ideologizace vědy v Československu po roce 1948 se nevyhnuly ani jazykovědě. Po krátké éře marrismu byl do popředí zájmu postaven marxismus, jehož vlivy byly lingvistice vnucovány prakticky až do roku 1989. Funkčně strukturalistické kořeny české jazykovědy, dodnes vysoce ceněné doma i v zahraničí, však byly více či méně nápadně rozvíjeny po celou marxistickou etapu, a to navzdory neustálým útokům na jejich vědeckost.

Oddělení ÚJČ ČSAV, které se v letech 1953–1992 věnovalo bádání v oblasti synchronní lexikologie a lexikografie, dalo především vzniknout nejvýznamnějším výkladovým slovníkům soudobého českého jazyka. Jeho péčí byl dokončen Příruční slovník jazyka českého, jako další v pořadí vznikl normativní Slovník spisovného jazyka českého a nejnověji Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost.

V roce 1957 bylo dovršeno vydávání Příručního slovníku jazyka českého (PSJČ), prvního slovanského slovníku akademického typu, který má dohromady 10 827 stran a na nich více než dvě stě tisíc slovníkových hesel (9 objemných svazků zachycuje slovní zásobu češtiny, vědecky zpracovanou, všestranně popsanou a bohatě dokumentovanou citáty z krásné i odborné literatury a z tisku). V roce 1958 bylo autorskému kolektivu PSJČ uděleno vysoké státní vyznamenání za výjimečný tvůrčí přínos na poli vědy.

Již od počátku padesátých let se v ÚJČ začal chystat budoucí čtyřdílný Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), jehož první sešity spatřily světlo světa v roce 1958. Vznik SSJČ, coby slovníku středního rozsahového typu, byl dán rostoucí potřebou popsat aktuální změny českého lexika v souvislosti s rychlým rozvojem vědy a techniky a společenskými proměnami vůbec. Na jeho koncepci začal pracovat již po roce 1950 Miloš Helcl. Tento normativní slovník zachycuje a lexikograficky popisuje slovní zásobu soudobé češtiny (přibližně od třicátých let 20. století, výběrově od poslední čtvrtiny 19. století) s přihlédnutím k jejím systémovým (formálním, významovým i slovotvorným) vztahům a zahrnuje v bohatém výběru i českou frazeologii a terminologii přibližně ze 150 oborů.

V roce 1970 byl SSJČ kompletně dokončen. Roku 1971 pak došlo k úplnému vydání tohoto čtyřsvazkového díla, obsahujícího ve své finální podobě 4 640 stran a 192 908 hesel. SSJČ byl oceněn finanční odměnou ČSAV a byl mj. přetištěn univerzitou v Alabamě (USA) ve vydavatelství University of Alabama Press s cílem zpřístupnit jej americkým a kanadským Skyrock Radio Radio Classique Metropolys 97.6 Čechům i slavistům.

V první polovině sedmdesátých let kolektiv pod vedením Josefa Filipce pracoval na Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ), který byl dokončen v roce 1976 (včetně čtyř příloh - Slovotvorný přehled, Zkratky a značky, Rodná jména a Zeměpisná jména). V roce 1978 Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost vyšel tiskem. Jeho heslář byl poskytnut SPN pro využití při práci na česko-jinojazyčných slovnících.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byl zároveň chystán Slovník lexikálního standardu, který však na rozdíl od praktického Slovníku spisovné češtiny zůstal pouze ve fázi přípravných prací. Zachoval se z něj heslář a část rukopisu.

PRAMENY:

LITERATURA:

PETR, J.: Na okraj výročí Ústavu pro jazyk český ČSAV. NŘ 1981, roč. 64, č. 1, s. 1–14.
POLDAUF, I.: K dokončení Slovníku spisovného jazyka českého (1960-1971). SaS 1971, roč. 32, s. 258–267.
POLDAUF, I.: Slovník spisovného jazyka českého. SaS 1959, roč. 20, s. 210–216.
ROUDNÝ, M.: K výročí akademického bohemistického pracoviště. SaS 1981, roč. 42, s. 252–253.
RUBÍN, A.: K dvěma výročím Ústavu pro jazyk český ČSAV. NŘ 1981, roč. 64, č. 4,
s. 192–194.
ŠMILAUER, Vladimír. Příruční slovník jazyka českého. Věstník ČSAV 1958, roč. 67,
s. 565–570.
ZÍSKAL, A.: Další příspěvek k lexikografické teorii a praksi. (Vícevýznamnost slov.). SaS 1938, roč. 4, č. 3, s. 149–160.
ZÍSKAL, A.: Příspěvky k lexikografické teorii a praksi. SaS 1938, roč. 4, s. 19–27.
ZÍSKAL, A.: Závěrečný příspěvek k lexikografické teorii a praksi. (Podrobný slovník současného spisovného jazyka a uspořádání hesel v něm.). SaS 1938, roč. 4, č. 4, s. 212–222.